16. 11. 2022

Vzpomínka na básníka Zbyňka Hejdu

U stolu v kuchyni…
Vzpomínka k poctě básníka Zbyňka Hejdy
(2. února 1930 – 16. listopadu 2013)

Sedíme v petrkovské kuchyni. Paní Suzette nabízí veliké čerstvé dorty s téměř nerozpoznatelným francouzským přízvukem… Aha, vždyť vlastně mluví chvílemi možná i francouzsky? Zavírám oči, cítím nenapodobitelnou vůni. Je léto, srpnové pozdní odpoledne, sešli jsme se společně s rodinou básníka Zbyňka Hejdy a Danielem a Jiřím Reynkovými. Téměř nehybně přitisknutá ke kuchyňské lince sleduji kaskádu slov, vážných přitakání a smíchu v očích dříve než na rtech, proudící mezi všemi přítomnými. Snad abych tu chvíli nevyplašila. Básník Zbyněk Hejda, fotograf Daniel, překladatel Jiří, madame Suzette… a my ostatní kolem, společně jako o svátku. Zbyněk, usazený na Danielově židli, hovoří a vyjmenovává detaily, skládá k sobě gradující historky, dává přesná a zcela nečekaná přirovnání… a za slovy je i něco jiného. Snad jako by celým tělem vnímal okolní prostor. Ovšem také, jako by jej svým vyprávěním dokázal v jednu chvíli zcela vyplnit. A zase, jak na dětské houpačce, předává slovo Danielovi s Jiřím, rozmluva má rázem jiný rytmus, všichni se z toho obyčejného okamžiku radují – aniž by to nejdůležitější museli říkat nahlas. Pokračuje se ještě a ještě ve vyprávění, dozvídám se i něco z novinek, na které bych se sama nedovolila zeptat, vždyť jsou zde obě rodiny „mezi svými“. Jak dlouho dopředu vlastně v Petrkově i u Hejdových o setkání mluvili? Ta chvíle je právě nyní. Nekončí a ani nemůže skončit, každé slovo a gesto je tak silné, intenzivní, jako jemný vryp do kovové destičky, který ve své jemnosti dotváří a dosvědčuje zrcadlené přátelství. A tak, jako bych se schovala do malé harmoniky z papíru, přivázané provázkem u kuchyňského šuplíku na hraní pro koťata, na vlnce slov a smíchu i vážných sdělení, sleduji téměř bez dechu záhyby času, které se pro tento okamžik opět spojily. A snad neplatí pro jednou ani věta Bohuslava Reynka, již napsal v dopisu mladému básníku Zbyňku Hejdovi „motýlek štěstí je vždycky na druhé straně skla“.

Vždyť i tehdy, jako hmatatelný důkaz, se kromě slov v obálce nacházel grafický list zobrazující motýla na okně, který po desetiletí v paspartě u Hejdových na zdi neztratil nic ze svých barevných tónů…

Úvodní foto: Básník Zbyněk Hejda v petrkovské kuchyni. Text a foto Lucie Tučková

antispam