Piano Anton Pokorný a tón naděje / Na cestě k velikonočním svátkům

Je to stále jedno a totéž piano v modrém pokoji. Suzanne Renaudová na něj hrávala v Československu, když ještě nerozuměla ani trochu česky po svatbě v roce 1926. Postupně se náš jazyk učila, řeč hudby jí asi zůstávala dlouho léčbou pro rozbolavělou duši, když se jí stýskalo po Francii, když vzpomínala na ty, kdo již dávno odešli a s nimiž se snad právě v tónech dokázala ve vzpomínkách shledat. A možná také v hudbě prožívala i své těšení, jak se blížil do poloviny 30. let vždy na podzim odjezd zpět na půl roku do rodné země. O mnoho let později, kdy již měla oba syny dospělé a rodina se už nikdy nesměla do Francie vrátit pro „nové pořádky“ v Československu po roce 1948, byl poslech hudby z desek, společné prohlížení nových grafik Bohuslava Reynka a přednes hudby jejími dlouhými prsty na petrkovské piano čímsi jako záchranným člunem pro plutí v době, která byla jinak téměř k nežití.

Piano Anton Pokorný by o osudu rodiny Reynkových mohlo vyprávět i jinak něž tóny, stejně jako samy zdi petrkovského domu. V březnu 2023, sto let od prvního okouzleného setkání Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové ve Francii, tehdy nadějného překladatele a začínající básnířky, se v Petrkově rozeznělo k jinému setkání – a snad opět vneslo do domu i duší, těch, kdo mu naslouchali, naději. Z konzervatoře Jana Deyla v Praze na něj přijel zahrát brilantní mladý nevidomý student Bogdan Prudkyi. Není tomu nijak dlouho, kdy ještě žil se svojí rodinou v Charkově a věnoval se interpretaci hudby… Po více než roce od začátku ruské vojenské invaze na Ukrajinu zněly v jeho podání klavírní skladby pro poslech ukrajinským dětem a jejich babičkám z F-pointu z Jihlavy. Seděly v modrém pokoji kolem piana jako kdysi Reynkovi (a někdy i jejich přátelé), ve stejných zdech a s tolika různými prožitými příběhy. A ukrajinské děti s sebou do Petrkova přivezly mezi krásnými obrázky i ilustrace k některým básním Bohuslava Reynka… Je mezi nimi Mrtvá kočka, kterou však obklopují hvězdičky i pokojné nebe.

Po začátku německé okupace našeho území v roce 1939 napsala Suzanne Renaudová báseň na obranu Československa. S názvem spočívajícím v tragickém datu: 15. březen 1939. Tehdy, podobně jako letos v březnu, byl v Petrkově sníh – a první verš prochází skladbou jako refrén. Báseň začíná:

„Co pochováme pod sněhem?

ach, slzu, ticho tíseň.

Co pochováme pod sněhem?

meč, památku a píseň“

Úzkost a obavy ale nahrazuje v závěru básně odpověď plná jistoty a naděje:

„Co pochováme pod sněhem?

lampu, kde spí duch zářící.

Co pochováme pod sněhem?

živého Boha, jak pšenici!“

S přáním pokojného času Velikonoc 2023 se těším na všechna další setkání v Petrkově (i na Zelený čtvrtek pro Vás máme otevřeno!)

Lucie Tučková

(Na snímku Student konzervatoře Jana Deyla Bogdan Prudkyi v Petrkově.)