Připravovaná čísla


SBORNÍK LITERÁRNÍ ARCHIV Č. 56/2024
Třetí prostor české literatury

EXTERNÍ EDITOR ČÍSLA:
Prof. Dr. PhDr. Marek Nekula (Univerzita v Řezně)
marek.nekula@ur.de

ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA:
MGR. TEREZA SUDZINOVÁ
SUDZINOVA@PAMATNIK-NP.CZ


























































Sborník Literární archiv č. 55/2023
Jan Vladislav (1923–2009)

Externí editor čísla:
Mgr. Michal Jareš, Ph.D.
jares@ucl.cas.cz

Odpovědná redaktorka:
Mgr. Tereza Sudzinová
sudzinova@pamatnik-np.cz












































Sborník Literární archiv č. 54/2022
Tradice Lumíru: 1851–1940

Externí editor čísla:
Mgr. Lukáš Holeček, Ph.D.
E-mail: holecek@ucl.cas.cz

Odpovědná redaktorka:
Mgr. Tereza Sudzinová
E-mail: sudzinova@pamatnik-np.cz








































































Literární archiv č. 56/2024
Třetí prostor české literatury
VÝZVA pro badatelskou veřejnost / Call for Papers in English

Ještě v 18. století nebyla čeština pro české písemnictví exkluzivním jazykem, což se začalo měnit v průběhu první poloviny 19. století. V jeho druhé polovině se „správná“ čeština a vlastenecký obsah staly měřítkem příslušnosti k české literatuře a hodnocení literárního díla. Až česká moderna se znovu rozhlédla přes hranice českého jazyka a literatury. Otázku, co je ještě česká literatura, klade zpoza hranice tzv. literatura exilová a migrační. Autoři exilové literatury přitom ještě češtinu zpravidla užívají jako literární jazyk a obracejí se tak jak k exilové komunitě první generace, již někdy jazykově i jinak portrétují (Josef Škvorecký, Jan Novák), tak k publiku v zemi, z níž emigrovali nebo byli vyhoštěni. V době komunistického Československa se tak postupně etablovala trojdomost české literatury, tedy literatura oficiální, samizdatová a exilová.

Část exilových autorů – jako Milan Kundera nebo Jiří Gruša – nicméně posléze změnila svůj literární jazyk. Spolu s tím se změnili i jejich modeloví čtenáři, primární publikum. Přechodem z „malého“ do „velkého“ jazyka se – v rámci frankofonního či středoevropského kulturního prostoru – stali autory transnacionálními, světovými. Zmíněný jazykový posun ovšem nebyl spjat jen se změnou v adresování a cirkulaci literárních textů čili sociologii literatury, ale i změnami v estetice jejich děl. Jiří Gruša například ve svých básnických dílech vytváří svébytný literární jazyk, v němž se struktury a metafory vychozího jazyka (češtiny) materializují ve slovech cílového jazyka (němčiny). Libuše Moníková svůj německý literární jazyk hybridizuje mj. i střídáním kódů (jazyků), jímž „na literárním pomezí“ (D. Pfeiferová) ožívá významová nejistota i hybridita moderního světa.

Vedle autorů, kteří odešli do exilu, v němž našli nový „domov ve slově“ (R. Cornejo), existuje celá řada autorů druhé migrační generace, pro něž je jazykový a kulturní posun součástí jejich biografie, zatímco východiskem jejich literárního jazyka je jazyk země, v níž se narodili nebo v níž vyrostli. Zvlášť výrazně zastoupeni jsou tito autoři ve středoevropském prostoru, např. Michael Stavarič a Stanislav Struhar v Rakousku, Katja Fusek ve Švýcarsku nebo Maxim Biller v Německu. Posun mezi češtinou a němčinou či „malým“ a „velkým“ jazykem má přitom v literárních a kulturních tradicích středoevropského prostoru i dimenzi postkoloniální. S podobnými autory se lze ovšem setkat i jinde. Například východiskem literárního jazyka Marka Slouky nebo Josepha Hurky je angličtina.

Dříve byli tzv. migrační autoři odsouváni na periferii literatur, k jejichž literárnímu jazyku se přihlásili. V zemi svého původu, k jehož kulturnímu dědictví se ve svých dílech vztahují, byli
a zčásti i zůstávají prakticky neznámí. Někdy na to reagují odmítáním. Například Maxim Biller, který vyrůstal v Československu a – po emigraci své rusofonní židovské rodiny – v Německu a jenž ve svých dílech střídá němčinu a češtinu a odkazuje na českou literaturu a kulturu, se vidí „jednou jako německý, jindy jako židovský autor“, který nakonec nepatří nikam (M. Nekula). Dnes se naopak díla tzv. migrační literatury dostávají do centra literárního dění „velkých“ evropských literatur, z nichž svou transkulturalitou pronikají do literatury světové. To jistě nějak souvisí i s demografickou proměnou společnosti, více ale s jejich charakteristickou poetikou, která oslovuje čtenáře a o niž jde i v tomto tematickém čísle.

To si klade otázku formování tzv. třetího prostoru (H. Bhabha) v literatuře mj. prostřednictvím hybridizace literárního jazyka a literárních postav a jejich charakteristik nebo poetikou narativního střídání mezi tady a tam, v jejichž prolínání se dekonstruuje přítomný i minulý časoprostor a artikuluje třetí prostor mimo tyto na sebe vztažené světy. Tuto otázku si přitom plánované číslo klade na příkladu děl migrační literatury, jež lze tematicky a/nebo hybridním literárním jazykem vztáhnout k českému prostoru. Spolu s tím si klade i otázku, do jaké míry tato díla a jejich autoři na literárním pomezí představují třetí prostor české literatury.

Anotace příspěvků (studií nebo edic) v rozsahu 500–1 500 znaků, jež tematicky zapadají do naznačeného literárního meziprostoru a které si kladou naznačené otázky, se příjímají v češtině, slovenštině, němčině, angličtině nebo francouzštině do 15. června 2022. Vyhodnocení anotací proběhne do 15. srpna 2022. Odevzdání vybraných příspěvků v jednom z uvedených jazyků v max. rozsahu 30 normostran spolu se stručným resumé a klíčovými slovy se očekává do 30. června 2023. Přijaté německé, anglické a francouzské příspěvky budou přeloženy do češtiny. Číslo vyjde v průběhu první poloviny roku 2024. Adresy pro zaslání anotací: marek.nekula@ur.de a sudzinova@pamatnik-np.cz.

 

Literární archiv č. 55/2023
Jan Vladislav (1923–2009)
VÝZVA pro badatelskou veřejnost

V roce 2023 uplyne sto let od narození básníka, překladatele, esejisty, autora knih pro děti a mládež i vydavatele samizdatové edice Kvart Jana Vladislava. Jeho dílo je dodnes inspirující a v mnohém překvapující – jen v oblasti překladu vidíme polyglotův rozptyl od staré čínské a japonské poezie přes renesanční italskou lyriku až po moderní básníky typu Henriho Michauxe nebo Eugenia Montala. I když je tato jazyková pestrost ohromující, sám Vladislav se vždy skromně cítil nejvíc doma v literaturách románských a jeho studium i představení třeba Baudelairova díla je pro českého čtenáře zcela zásadní. Podobnou stopu pak zanechal (často ve spolupráci s Vladislavem Stanovským) v oblasti folkloru a dětské literatury, kde ovlivnil generace mladých čtenářů. Jeho tvorba pohádková stejně jako recenze i kulturně-politické články, příspěvky v zahraničních časopisech nebo Pařížské zápisníky psané od počátku osmdesátých let a navazující na Otevřený deník (2012) jsou v mnohém velmi důležitým pramenem pro poznání poválečné kultury a literatury.

Zatímco Vladislavovo básnické a esejistické dílo známe zvláště díky publikacím nakladatelství Torst vcelku dobře (Fragmenty a jiné básně, 1998; Eseje, 2019), jeho další literární aktivity jsou neustále objevovány (jako vydání prozaického souboru Lidský los v roce 2020) a teprve čekají na kompletní zhodnocení a zveřejnění. Pro českého čtenáře jsou stále neznámé jeho texty psané pro zahraniční časopisy a slovníky nebo příspěvky pro rozhlas (mj. pro RFE). Vladislavovy životní osudy i jeho vydavatelská a ediční činnost v samizdatu i po něm (jak v Kvartu, tak později v Klubu osvobozeného samizdatu) je v posledních letech zejména díky publikacím Umíněnost jako osud (1998), Nebylo těžké říci ne (2011) nebo Český literární samizdat (2018) nastíněna velmi dobře. Zasluhuje si ovšem podrobnější výzkum, jež by např. ukázal Vladislavovu roli na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v souvislostech centrálních samizdatových edic i v souvislosti práce v exilu (mj. zásadní spolupráce s Jiřím Grušou a Vilémem Prečanem na Čs. dokumentačním středisku). Materiálovou základnu k dalšímu bádání ve všech odvětvích Vladislavovy tvorby zajišťuje jeho rozsáhlý fond v LA PNP.

Právě ve snaze připomínat práci Jana Vladislava chceme v chystaném čísle Literárního archivu postihnout šíři a mnohost jeho aktivit v rámci české poválečné literatury. Studie a edice čísla by se měly vztahovat k těmto obecným okruhům:

  • Vladislavova původní tvorba a její zhodnocení,
  • překlady Jana Vladislava, Vladislav z pohledu srovnávacích literatur,
  • Vladislavovy práce pro děti a mládež v kontextu tvorby poválečných autorů,
  • esejistika Jana Vladislava a jeho kulturně-politické přemýšlení,
  • Jan Vladislav jako vydavatel, editor a redaktor,
  • Jan Vladislav v hledáčku Státní bezpečnosti a problémy s cenzurou,
  • deník jako žánr, východisko, možnost,
  • exil ve Francii, pařížská kolonie jako jedno z center české a slovenské literatury a kultury.

Prosíme o zaslání krátké anotace Vašeho navrženého příspěvku do 31. 10. 2021 redaktorce sborníku Tereze Sudzinové: sudzinova@pamatnik-np.cz. Vybraný text v rozsahu max. 30 normostran společně se stručným resumé a klíčovými slovy v češtině pak posílejte do 30. 9. 2022 na uvedený e-mail.

 

Literární archiv č. 54/2022
Tradice Lumíru: 1851–1940
VÝZVA pro badatelskou veřejnost

Když se v roce 1902 Arne Novák ve své stati Třicet let „Lumíra“ zamýšlel nad tím, jak vlastně přistoupit k dějinám tehdy více než třicetiletého vydávání nejdéle vycházejícího českého literárního časopisu, napsal, že „dějiny časopisů nejsou dějinami jednotlivců; jsou to dějiny duchovních a společenských organizací, dějiny malých republik, řízených a zmítaných různými tendencemi a kolísajících mezi rozdílnými útvary státními“. O časopisu Lumír tato slova platí dvojnásob, od dob Mikovcova Lumíru (1851–1863) vycházejícího v období Bachova absolutismu, tento časopis přečkal složité období 90. let, první světovou válku, vznik samostatného Československa, až jeho dlouhou životní pouť ukončila v roce 1940 nacistická okupace.

Během více než osmdesátileté existence Lumíru došlo k mnoha personálním změnám v redakci časopisu, měnila se jeho ideová i estetická orientace i význam literatury pro národní kolektiv. Můžeme tak uvažovat hned o několika různých „Lumírech“ (Nerudově, Sládkově, Dykově…) – nic to však nemění na skutečnosti, že hlas Lumíru byl v každé historické situaci výrazně slyšet a spolupodílel se na utváření „české kultury“, která až do roku 1918 nebyla něčím samozřejmým.

V dějinách české (a snad i evropské) kultury není mnoho literárních časopisů jako Lumír, jež by v tak dlouhém časovém rozpětí seznamovaly čtenáře s novou literaturou a uměleckým životem. I proto jsou dějiny Lumíru zároveň dějinami českého písemnictví i českého kulturního života v druhé polovině 19. a první polovině 20. století.

Od roku 1873, tedy od počátku vydávání novodobého „týdeníku zábavného a poučného“, Lumír významně spoluutvářel moderní českou společnost, formoval její představy o vlastní identitě a utvářel kulturně-politický diskurz doby. Na stránkách Lumíru můžeme například sledovat, jak se skrze literaturu a umění hledal obsah pojmů jako „kosmopolitismus“, „modernost“, „historismus“ nebo „tradice“. Kolem Lumíru se rovněž koncentrovali výrazní představitelé české intelektuální elity, kteří s vydáváním časopisu spojili část svého života, takže i v jejich osudech se zrcadlí dějiny tohoto časopisu.

U příležitosti hned několika výročí spjatých s časopisem s názvem Lumír bychom chtěli dlouhou tradici jeho existence nejen připomenout, ale především prohloubit jeho poznávání o současná badatelská hlediska, ať už prostřednictvím studií, tak i kritických edic, které se vážou k dějinám tohoto časopisu nebo jeho klíčovým osobnostem. Dějiny Lumíru i dnes vybízejí k inspirativním otázkám, jež přesahují úzce estetický a literární rámec, rádi bychom obrátili pozornost především k těmto: Jak se časopis Lumír, pojmenovaný po postavě z Rukopisu královédvorského (tedy falza), podílel na formování představ o moderní české kultuře? Jaké postavení měl Lumír v politickém a kulturním kontextu druhé poloviny 19.
a prvních třech desetiletích 20. století? Jakým způsobem se Lumír profiloval koncepčně v rámci interních redakčních diskuzí, v polemikách a umělecké kritice? Jak se spolupráce s časopisem Lumír projevovala na autorské, tvůrčí i badatelské profilaci jednotlivých osobností?

Odpovědi na tyto i další otázky by se mohly vztahovat k těmto námětům:

  1. časopis Lumír v historickém kontextu (dějiny nakladatelského podnikání a politika, regulativy v časopisu a jejich podoby v historických souvislostech – cenzura, autocenzura, Lumír a jeho postavení v konfliktních politických situacích, např. Bachovský absolutismus, vznik republiky, předvečer druhé světové války)
  2. Lumír v transnacionální perspektivě (osobnost zakladatele Ferdinanda B. Mikovce jako reprezentanta a tvůrce dvou kultur), role uměleckého překladu v kontextu časopisu Lumír, Lumír jako významný iniciátor zprostředkovávání světových literatur, osobnosti překladatelů (J. V. Sládek, Bedřich Frida, Marie Kalašová, Alfons Breska, Ivo Liškutín ad.), korespondence s vedoucími redaktory Lumíru, pozice jednotlivých jazyků v Lumíru (frankofonní a slovanská orientace, pozice německého jazyka)
  3. Lumír a představy o moderní české literatuře 1900–1940 (vztah Lumíru k modernistickému a avantgardnímu myšlení o literatuře, hodnocení výrazných uměleckých děl, estetické profilování časopisu)
  4. redaktoři Lumíru v korespondenci (Josef V. Sládek, Václav Hladík, Viktor Dyk, Jaroslav Kamper, Hanuš Jelínek, Štěpán Jež ad.)
  5. redakční politika Lumíru – od rukopisu k publikování (vybrané příklady zaslaných rukopisů a procesu jejich publikování – související korespondence, textologické úpravy, kontext děl)
  6. literární kritika v Lumíru – osobnosti, kritéria, kontext (Otokar Theer, Karel Sezima ad.); polemiky v Lumíru – rekonstrukce a zhodnocení konkrétní polemiky, která se váže k Lumíru a jeho historii (moravská kritika, Česká moderna, boje o rukopisy, modernizace Prahy, politika první republiky ad.)
  7. Lumír a divadlo – význam Lumíru pro divadelní kulturu od 50. let 19. století po 30. léta 20. století, F. B. Mikovec a divadlo, divadelní kritika.

Prosíme o zaslání krátké anotace Vašeho navrženého příspěvku do 31. 10. 2020 redaktorce sborníku Tereze Sudzinové: sudzinova@pamatnik-np.cz. Vybraný text v rozsahu max.
30 normostran
společně se stručným resumé a klíčovými slovy v češtině pak posílejte
do 31. 12. 2021 na uvedený e-mail.