13. 4. 2022

Výzva pro badatele: sborník Literární archiv na téma třetí prostor české literatury

K připravovanému sborníku Literární archiv 56/2024: Třetí prostor české literatury zveřejňujeme výzvu pro badatelskou veřejnost. Externím editorem čísla je bohemista a germanista Marek Nekula, který působí na Univerzitě v Řezně. Anotace příspěvků (studií nebo edic) v rozsahu 500–1 500 znaků přijímáme do 15. června 2022.

Ještě v 18. století nebyla čeština pro české písemnictví exkluzivním jazykem, což se začalo měnit v průběhu první poloviny 19. století. V jeho druhé polovině se „správná“ čeština a vlastenecký obsah staly měřítkem příslušnosti k české literatuře a hodnocení literárního díla. Až česká moderna se znovu rozhlédla přes hranice českého jazyka a literatury. Otázku, co je ještě česká literatura, klade zpoza hranice tzv. literatura exilová a migrační. Autoři exilové literatury přitom ještě češtinu zpravidla užívají jako literární jazyk a obracejí se tak jak k exilové komunitě první generace, již někdy jazykově i jinak portrétují (Josef Škvorecký, Jan Novák), tak k publiku v zemi, z níž emigrovali nebo byli vyhoštěni. V době komunistického Československa se tak postupně etablovala trojdomost české literatury, tedy literatura oficiální, samizdatová a exilová.

Část exilových autorů – jako Milan Kundera nebo Jiří Gruša – nicméně posléze změnila svůj literární jazyk. Spolu s tím se změnili i jejich modeloví čtenáři, primární publikum. Přechodem z „malého“ do „velkého“ jazyka se – v rámci frankofonního či středoevropského kulturního prostoru – stali autory transnacionálními, světovými. Zmíněný jazykový posun ovšem nebyl spjat jen se změnou v adresování a cirkulaci literárních textů čili sociologii literatury, ale i změnami v estetice jejich děl. Jiří Gruša například ve svých básnických dílech vytváří svébytný literární jazyk, v němž se struktury a metafory vychozího jazyka (češtiny) materializují ve slovech cílového jazyka (němčiny). Libuše Moníková svůj německý literární jazyk hybridizuje mj. i střídáním kódů (jazyků), jímž „na literárním pomezí“ (D. Pfeiferová) ožívá významová nejistota i hybridita moderního světa.

Vedle autorů, kteří odešli do exilu, v němž našli nový „domov ve slově“ (R. Cornejo), existuje celá řada autorů druhé migrační generace, pro něž je jazykový a kulturní posun součástí jejich biografie, zatímco východiskem jejich literárního jazyka je jazyk země, v níž se narodili nebo v níž vyrostli. Zvlášť výrazně zastoupeni jsou tito autoři ve středoevropském prostoru, např. Michael Stavarič a Stanislav Struhar v Rakousku, Katja Fusek ve Švýcarsku nebo Maxim Biller v Německu. Posun mezi češtinou a němčinou či „malým“ a „velkým“ jazykem má přitom v literárních a kulturních tradicích středoevropského prostoru i dimenzi postkoloniální. S podobnými autory se lze ovšem setkat i jinde. Například východiskem literárního jazyka Marka Slouky nebo Josepha Hurky je angličtina.

Dříve byli tzv. migrační autoři odsouváni na periferii literatur, k jejichž literárnímu jazyku se přihlásili. V zemi svého původu, k jehož kulturnímu dědictví se ve svých dílech vztahují, byli a zčásti i zůstávají prakticky neznámí. Někdy na to reagují odmítáním. Například Maxim Biller, který vyrůstal v Československu a – po emigraci své rusofonní židovské rodiny – v Německu a jenž ve svých dílech střídá němčinu a češtinu a odkazuje na českou literaturu a kulturu, se vidí „jednou jako německý, jindy jako židovský autor“, který nakonec nepatří nikam (M. Nekula). Dnes se naopak díla tzv. migrační literatury dostávají do centra literárního dění „velkých“ evropských literatur, z nichž svou transkulturalitou pronikají do literatury světové. To jistě nějak souvisí i s demografickou proměnou společnosti, více ale s jejich charakteristickou poetikou, která oslovuje čtenáře a o niž jde i v tomto tematickém čísle.

To si klade otázku formování tzv. třetího prostoru (H. Bhabha) v literatuře mj. prostřednictvím hybridizace literárního jazyka a literárních postav a jejich charakteristik nebo poetikou narativního střídání mezi tady a tam, v jejichž prolínání se dekonstruuje přítomný i minulý časoprostor a artikuluje třetí prostor mimo tyto na sebe vztažené světy. Tuto otázku si přitom plánované číslo klade na příkladu děl migrační literatury, jež lze tematicky a/nebo hybridním literárním jazykem vztáhnout k českému prostoru. Spolu s tím si klade i otázku, do jaké míry tato díla a jejich autoři na literárním pomezí představují třetí prostor české literatury.

Anotace příspěvků (studií nebo edic) v rozsahu 500–1 500 znaků, jež tematicky zapadají do naznačeného literárního meziprostoru a které si kladou naznačené otázky, se příjímají v češtině, slovenštině, němčině, angličtině nebo francouzštině do 15. června 2022. Vyhodnocení anotací proběhne do 15. srpna 2022. Odevzdání vybraných příspěvků v jednom z uvedených jazyků v max. rozsahu 30 normostran spolu se stručným resumé a klíčovými slovy se očekává do 30. června 2023. Přijaté německé, anglické a francouzské příspěvky budou přeloženy do češtiny. Číslo vyjde v průběhu první poloviny roku 2024. Adresy pro zaslání anotací: marek.nekula@ur.de a sudzinova@pamatnik-np.cz.

Blizší informace k připravovaným číslům sborníku Literární archiv najdete zde

antispam