Vzpomínka na Annette Pourrat Laurasovou
V pátek 4. února v nedožitých 87 letech odešla na věčnost paní Annette Pourrat Laurasová (narozená 9. června 1935), dcera francouzského spisovatele Henriho Pourrata. Jedna ze vzácných osobností kraje Auvergne, o němž a o díle svého otce napsala několik knih, a byla především dlouholetou aktivní spolupracovnicí a hybnou silou Společnosti přátel Henriho Pourrata. Annette se svým starším bratrem Claudem vyrůstala s rodiči v domě v Ambertu, který převzala do péče, a při mnoha příležitostech tak i současní návštěvníci směli vstupovat do intimního světa Henriho Pourrata. Uviděli dlážděnou verandu, obrázky na zdi, sbírku vycházkových holí, v patře pracovnu s knihovnou, ve které postupně přibývaly svazky překladů do desítek cizích jazyků, z okna nahlédli do zahrady. O otci a jeho díle dokázala poutavě vyprávět zcela prostým jazykem, s malými pauzami na rozmyšlení co nejpřesnějšího výrazu. Neuhýbala ani před složitými a jindy zase stále stejnými otázkami četných badatelů, kteří se Pourratovi věnovali a dříve nebo později téměř všichni za Annette přijížděli na konzultace a potom, jako by se vraceli za rodinou, na návštěvy.
Annette a její muž Jean také jako tenký paprsek světla pokračovali v přátelství Henriho Pourrata se Suzanne Renaudovou a Bohuslavem Reynkem. Synové Daniel i Jiří se s manželi Laurasovými setkávali vzácně osobně, častěji v dopisech anebo skrze zasílané balíčky knih (nejčastěji Jiřího nové překlady Pourratova Kašpara z hor nebo Pohádek) a také, jako za starých časů, ústním předáním pozdravů od přátel. Stačilo málo a paprsek se rozzářil, zalil prostor a bylo přítomno úplně vše z dávného i současného přátelství, v několika málo slovech, úsměvu, detailu. Kdysi, na počátku listovních rozhovorů s Pourratem, dostali Reynkovi jeho fotografii. Odpověděl mu s díky Bohuslav Reynek – fotografie byla zcela prostě umístěna v kuchyni, aby Henri Pourrat dělal rodině stálou společnost mezi jejich každodenními hrnečky. Nevím již po kolikáté jsem byla s Annette v ambertské kuchyni, při dlouhých rozhovorech i mlčení, na které vždy znovu navazoval proud řeči a jako skleněné korálky sypané ze schodů: Annettin nádherný smích, smích dávné malé holčičky a zářící oči. Společně jsme vařily. Otevřu kuchyňskou linku a uvnitř na desce dvířek je nalepena… reprodukce nádherné Reynkovy grafiky. Teď a tady. Tady a teď. Ještě mnohokrát jsem s Annette zažívala pocit, který sám o sobě připomínal dalšího velkého českého přítele Henriho Pourrata, Jana Čepa. Jako by se čas náhle propojil v jeden a byli přítomni ti, kdo dávno odešli, s těmi, kdo s námi právě teď jsou ve skutečnosti – a sám čas jako by ztratil na své ostrosti, namísto odloučení bylo jen spolubytí. O Henrim Pourratovi, Annette a Jeanovi jsme si tolikrát v Petrkově v kuchyni i v modrém pokoji povídali a stejně tak byli všichni přítomní v Ambertu, na výletech po stopách Kašpara z hor, při dotýkání jedné i druhé krajiny, Auvergne i Vysočiny.
Při procházkách tak i nyní uslyším smích Annette, uvidím její nádherné oči, uslyším její jasně formulovaná slova, za kterými vždy bylo a bude jediné poselství: láska ke Stvoření, k přírodě a přátelství. A potom, v Petrkově v modrém pokoji na kanapátku, až se bude trochu smrákat, bude Jiří poutavě mluvit o tom, jak Pourratovy pohádky nečtou jenom děti, ale utíkají se k nim i dospělí. A také Henri Pourrat prý utěšoval svou ženu, když jej napomínala, kolik času tráví prací nad knihami, aby dětem okamžiky strávené v hovoru s ním nechyběly, a odpovídal: „vše, co jim chci říct, naleznou v mých knihách“. Annette, která v nich hledala na tisících stránkách vždy precizně, s obdivuhodnou jistotu (a nejednoho studenta při psaní jeho práce v poslední chvíli jistě „zachránila“, když si zapomněl udělat přesné poznámky), se k několika z nich vracela zvlášť ráda. Byla mezi nimi La Bienheureuse Passion, „Blahoslavené umučení“. Kniha, kterou si Reynkovi objednali mezi prvními, když byla po válce obnovena pravidelná pošta z Francie. Listuji jejími stránkami, je to ta, kterou jsem si s Annette koupila ve stánku na La Chaise-Dieu, v prudkém kopci, abychom potom, jen o kousek níž, naložily do tašky sušené lišky na omeletu k obědu. Čistá bílá obálka s fotografií sochy Ukřižovaného. Čtu v ní stále dokola Pourratova slova, která tolik miloval také Jiří Reynek: „Tíha a pád, žal a zmar, to není pravda: pravdou je stoupání a radost ve světle. Celý vesmír směřuje k tomuto vítězství, jež přesahuje naději.“
Dílo Annette Laurasové a přátelství rodiny Henriho Pourrata s Reynkovými si v Petrkově připomeneme také při prvním letošním jarním setkání „Vzpomínka na sníh“ v sobotu 9. dubna od 15 hodin.
Lucie Tučková
Úvodní foto: Annette s bratrem Claudem a Henrim Pourratem, polovina 50. let. Archiv Henriho Laurase
Foto: Annette Pourrat Laurasová před domem v Ambertu, foto L.T.
Foto: S návštěvníky nad překlady knih Henriho Pourrata, foto L.T.
