Petrkov
O rodině Reynkových
Všichni společně v petrkovské zahradě, počátek 30. let, fotoarchiv rodiny Reynkovy
Bohuslav Reynek
Jeden z nejvýznamnějších československých umělců 20. století, básník, grafik a překladatel z francouzštiny a němčiny, narozen v Petrkově
31. května roku 1892, kde také 28. září 1971 zemřel. Svým životem i tvorbou je nedělitelně spjat s Vysočinou. Petrkov, sama zákoutí domu a zahrady a přilehlé i vzdálenější okolí jsou přítomny od jeho raných kreseb po pozdní grafiky, stejně tak i v Reynkových básních. Na podzim roku 1923 se v Grenoblu seznámil s francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou, za níž přišel se žádostí o autorizaci, chystal se přeložit její první básnickou sbírku Ta vie est là… Francii i její kulturu a literaturu v ten čas již dobře znal z několika předchozích pobytů a také úzkou spoluprací s nakladatelstvím Josefa Floriana ve Staré Říši.
Po svatbě se Suzanne Renaudovou od roku 1926 manželé deset let žili střídavě půl roku ve Francii v Grenoblu a na letních pobytech v jeho okolí a v Petrkově. Oba prostory výrazně vstoupily do Reynkovy výtvarné tvorby, nejprve do kreseb, uhlů a pastelů a později i do grafických listů.
Ve Francii se manželům Reynkovým narodili oba synové v La Tronche, dnes předměstí Grenoblu, v roce 1928 Daniel Václav a roku 1929 Jiří Michael.
Grenoble byl také místem vůbec první výstavy prací Bohuslava Reynka, která se uskutečnila již v roce 1927. První výstava v Československu se konala roku 1929 péčí nakladatele Vlastimila Vokolka v Pardubicích. Pravidelné Reynkovy výstavy se konaly v Galerii Saint-Louis v Grenoblu,
o jeho díla byl velký zájem, který přetrval do současnosti. Rodina Reynkova od roku 1936, po smrti otce Bohuslava Reynka, musela zůstat v Petrkově a převzít starost o rodový statek. Suzanne Renaudová ještě na podzim 1937 sama vycestovala do Grenoblu za rodinou a přáteli, další možnosti přetrhla válka a naposledy se na přímluvu Františka Halase, který jí opatřil pas, dostala do své země na podzim 1947. Při těchto cestách a později korespondencí anebo při návštěvách francouzských přátel se mnoho grafik Bohuslava Reynka coby dar dostávalo do Francie. Dnes jsou v několika rodinách i rozsáhlé soukromé a významné sbírky jeho tvorby, další práce, především kresby se nacházejí v archivu městské knihovny v Grenoblu. Dílu Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové se ve Francii soustavně věnuje vydavatelskou a neutuchající badatelskou prací společnost Romarin.
Pro emigraci do Francie se Bohuslav Reynek se ženou a syny v roce 1948 nerozhodli, byť jim nabízel pomoc mezi jinými básník Jean Lebrau. Traduje se v rodinné paměti, že to byla nakonec Suzanne Renaudová, kdo s emigrací nesouhlasil, a to proto, že chtěla za každou cenu pro své syny zachovat dědictví v podobě rodového statku. Petrkov byl však rodině vyvlastněn spolu s pozemky, Bohuslav (do odchodu do důchodu) a mladší syn Jiří se starali o chov prasat a dalšího dobytka, který na jejich dvůr JZD zavedlo. Hospodářské budovy byly mj. zavezeny i jedovatými hnojivy, zahrada byla zčásti poničená dobytkem. Starší syn Daniel pracoval jako řidič u Pozemních staveb. Rodina žila v hmotné nouzi, Suzanne Renaudové nebyl přiznán ani důchod, nejnezbytnější opravy domu probíhaly vlastními silami synů, případně za úplatu, která byla nejčastěji v podobě grafik – prý si kamnáři a další řemeslníci uměli vybrat ty velké a pěkné. To, že dům postupně výrazně chátral, je především výsledkem finančního nedostatku, v němž rodina po roce 1948 žila, a rozhodně nelze souhlasit s tím, že záměrem rodiny byla snaha dům nechat přirozeně scházet. Stačí nahlédnout do korespondence Suzanne Renaudové, abychom viděli, nakolik jí záleželo na udržení chodu domácnosti a s jakými obtížemi se jí to dařilo. Po smrti ženy žil Bohuslav Reynek coby starý mládenec se syny, na starosti o samotný dům neměl již jistě ani síly, zato v tento čas ještě vznikla jeho pozdní, vrcholná básnická díla. Po jeho smrti se syn Daniel oženil a jeho žena se s velkým odhodláním věnovala právě uvedení domu do lepšího stavu, co dovolily možnosti, a to s velkou pomocí Jiřího Reynka a mnoha přátel.
Mezi četnými překlady Bohuslava Reynka z francouzštiny nalezneme, vedle tvorby Suzanne Renaudové, mimo jiné jména Francis Jammes, J. A. Barbey d’Aurevilly, Charles Péguy, Jean Giono, Louis Pize, Jean Lebrau, Max Jacob, Georges Bernanos, Paul Valéry či Jean de La Fontaine, Victor Hugo a Paul Verlaine. Z němčiny jsou významné především jeho překlady Georga Trakla a Adalberta Stiftera. Reynek byl v počátcích tvorby silně ovlivněn německým expresionismem, z něhož překládal.
Z jeho básnických sbírek mj.: Rybí šupiny, Had na sněhu, Rty a zuby, Podzimní motýli, Mráz v okně, Odlet vlaštovek.
Vedle stovek jednotlivých kreseb, pastelů a grafických listů je autorem mj. grafických cyklů Sníh, Vánoce, Pastorale, Pašijový cyklus, Job, Don Quijote.
Suzanne Renaudová
Básnířka a překladatelka Suzanne Renaudová se narodila 30. září 1889 v Lyonu, zemřela 21. ledna 1964 v Havlíčkově Brodě. Větší část dětství a mládí prožila v Grenoblu. Byla první ženskou absolventskou univerzity v Grenoblu, věnovala se francouzské a anglické literatuře, po studiích navštívila řadu evropských zemí, velké nadání měla také pro hudbu. Přednášela zahraničním studentům francouzskou literaturu.
Její prvotina vyšla v nakladatelství Au Pigeonnier v Saint-Félicien v kraji Vivarais v červnu 1922 v nákladu 320 exemplářů. Z regionálního nakladatelství se sbírka dostala do ruky mladému básníku a překladateli Bohuslavu Reynkovi. Následovalo přátelství a později svatba. První cesta Suzanne Renaudové do Petrkova vedla až po svatbě.
Přestěhování vždy na půl roku do Československa bylo zpočátku pro Suzanne Renaudovou velmi obtížné, z dobře postavené francouzské rodiny byla zvyklá na častý kontakt a dlouhé rozhovory s přáteli, češtinu dlouho neovládala, byla zaskočená vzezřením petrkovského „zámečku“, v jejích očích spíše „manoir“. Na dům si postupně hlavně v hezkém počasí zvykla a oblíbila si okolí. Těšili ji návštěvníci, kteří ovládali francouzštinu, mezi prvními byl nakladatel Vlastimil Vokolek, později mezi jinými spisovatel Jan Čep a básník Jan Zahradníček. Z Československa si zamilovala Prahu a Kutnou Horu, nadchnula se pro barokní umění.
Do Petrkova přinesla svou zálibu ve francouzské kuchyni, manželé stolovali odděleně od Bohuslavových rodičů, Suzanne sama vařila, především lehká jídla, množství salátů, na zahradě brzy začali s manželem pěstovat křehkou zeleninu a bylinky i okrasné rostliny, které si z Francie přiváželi.
Po narození dětí měla v plánu sepsat sbírku básní v próze věnovanou Československu, kterou měl manžel doprovodit výtvarně. Nakonec dříve vznikla rozsáhlá báseň KŘÍDLA Z POPELE / AILES DE CENDRE. Poéma, silně inspirovaná krajinou Vysočiny, stejně jako veškerá další tvorba Suzanne Renaudové, vyšla nikoli ve Francii, ale v Československu, a to nejprve francouzsky a poté v překladu Bohuslava Reynka. Odtud plyne pozdější skutečnost, že jako básnířka je známá a významně přítomná v českém literárním kontextu, zatímco ve Francii v podstatě jen v úzkém okruhu čtenářů v kraji Dauphiné.
V jejích dalších básních je vtištěna jak francouzská krajina a silná melancholie po ní, tak vlivy a inspirace z české krajiny a zvyklostí. Spolupráce s manželem nebyla jen v rovině překladů, její sbírky i jednotlivé básně (VRÁNY, VÁNOCE), doprovázel také výtvarně. Po podepsání Mnichovské dohody na obranu Československa sepsala sbírku Victimae Laudes/Chvála oběti, kde se vrací motivy konkrétních míst v její druhé vlasti.
Grafika Bohuslava Reynka jako výtvarný doprovod sbírky Victimae laudes, LA PNP, fond Vlastimila Vokolka
Za války byla rodina vyhnána z petrkovského domu, rok bydleli v rodině nakladatele Josefa Floriana ve Staré Říši. Dle korespondence se velice strachovala především o zahradu, v níž němečtí vojáci ještě před vyhnáním rodiny pokáceli několik stromů a zcela zničili léta budovanou zeleninovou část. Větší škody již zahrada během roku vyhnání Reynkových neutrpěla.
Dům, pro francouzskou básnířku velmi nehostinný během prvních let, kdy rodina v Petrkově zůstávala i přes zimu, se postupně stal čímsi jako ochrannou tvrzí a i ona, byť s obtížemi, k němu i blízkému okolí a především zahradě, velmi přilnula. K interiérům domu a k zahradě i nedalekému okolí nalezneme mnohé související obrazy v jejích básních. Výhledy z okna na večerní nebe, procházky, pozorování divokých zvířat v rozhlehlé zahradě byly inspirující i pro její pozdní, a přitom vrcholné básně.
Praktický život v nevytopitelném stavení, stesk po Francii a život v téměř úplném odloučení od okolního světa, nehledě na pronásledování a různé naschvály ze strany tehdejšího režimu, jí kromě blízkosti především synů pomáhaly překonávat káva a četba. Zpočátku i knihy vypůjčované přítelkyněmi z Francouzského institutu, po jeho uzavření zasílané hlavně přáteli z Francie. Důležitou oporou jí byl i poslech vážné hudby, tuto oblibu a hluboké znalosti o ní předala svým synům. Po válce jedinou spojnicí s Francií byly vzácné návštěvy (ovšem z její rodiny nikdo přicestovat kvůli různým obtížím nemohl) a korespondence, v tomto čase byla vedle dávných přátel v Grenoblu i jinde ve Francii nejpodstatnější spojnicí ta se spisovatelem Henrim Pourratem.
S jeho pomocí se snažila ve Francii vydat také soubor svých překladů z české lidově poezie Annette et Jean, to se však, stejně jako vydání jejích pozdějších sbírek ve Francii, podařilo až po její smrti. Do češtiny významně překládal kromě jejího muže a syna Jiřího verše Suzanne Renaudové i Jan M. Tomeš.
Básnické sbírky (uvedeny kurzívou) a poémy (psané velký písmem), které byly vydané za života Suzanne Renaudové: Ta vie est là…/Zde tvůj život…, AILES DE CENDRE / KŘÍDLA Z POPELE, VRÁNY/CORBEAUX, VÁNOCE/NOËL, Victimae laudes/Chvála oběti, La Porte grise/Dveře v přítmí.
Společně s rodiči a kocourkem před altánkem, fotoarchiv rodiny Reynkovy
Daniel Reynek
Fotograf Daniel Václav Reynek, narozen 9. června 1928 v La Tronche, dnes části Grenoblu, zemřel 23. září 2014 v Petrkově, zůstal věrný po celý život rodnému domu. Sem se přistěhovala jeho žena Květa, zde také vychovávali děti Michaela a Veroniku. Francie a její zvyky, kultura a především jazyk, ovšem i kuchyně, pro něj zůstaly však velice živé, byl zcela bilingvní a kdykoli to bylo hlavně po přelomu režimu možné,
do Francie jezdil.
Jeho vášní byly automobily, ať už historické, anebo moderní konstrukce. Proto také přijal zcela klidně práci řidiče u Pozemních staveb, na kterou si nestěžoval i proto, že se měl příležitost setkávat s významnými lidmi, již byli stejně jako rodina Reynkova za minulého režimu na okraji společnosti. Fotografování se věnoval od čtyřicátých let, to od něj pocházejí pohledy s výjevy z domu a jeho blízkého okolí, které Bohuslav Reynek zasílal přátelům.
Postupem času se zdokonaloval nejen v technice, ale také měl kvalitnější fotoaparáty a vítězily fotografie detailů podobné nahlížením světa některým grafikám Bohuslava Reynka. Grafické dílo svého otce zblízka znal, s tiskem větších grafik mu vždy pomáhal právě on.
V závěru svého tvůrčího období se vydal cestou fotografických kompozic. Jeho dílo je známé a vystavované i za hranicemi České republiky. Největší podíl na uspořádání celé řady jeho výstav má František Nárovec, který také v současné době spravuje po domluvě s rodinou jeho fotoarchiv.
V altánku, fotoarchiv rodiny Reynkovy
Jiří Reynek
Překladatel Jiří Michael Reynek se narodil 5. července 1929 v La Tronche, zemřel 15. října 2014 v Petrkově. Byť se do roku 1989 oficiálně překladatelské práci nemohl věnovat a na starosti měl do odchodu do důchodu krmení prasat v JZD, které zabralo část petrkovské usedlosti, s texty svých oblíbených spisovatelů byl v úzkém kontaktu od mládí. Jeho vášeň pro literaturu byla vyvažována ještě jiným zaměřením, botanikou a vším, co s ní souviselo. Mnoho z rostlin v petrkovské zahradě si objednával z botanických zahrad, ještě s otcem a matkou si nechávali z Francie posílat semínka, později v pátrání po vzácných rostlinách pokračoval odhodlaně dál.
Na půdě měl letní skleník na kaktusy, pěstoval jich desítky a s velkými úspěchy. Polodivoká zahrada v jeho péči měla svůj osobitý charakter, některé plevelné rostliny nekompromisně a efektivně odstraňoval, líbila se mu do jisté míry divokost, ale dával jí své přesné mantinely. Jeho znalosti z oblasti botaniky a zčásti zoologie byly fenomenální. Tato skutečnost, dokonalá znalost francouzštiny i okolní přírody, se osvědčila jako velká opora hlavně při překladech textů Henriho Pourrata, jeho pohádek (z Trésor des contes) a románu Kašpar z hor (Gaspard des montagnes.) Jako překladatel Jiří Reynek českému čtenáři Henriho Pourrata v podstatě znovu objevil. Kašpar z hor byl sice přeložen ve třicátých letech Janem a jeho bratrem Václavem Čepem, ale dle úzu své doby. Až s Jiřím Reynkem se naplno rozvinula bohatost Pourratovy prózy (také dostal za své převedení Jungmannovu cenu za překlad), místy jako by snad i překladatel měl ještě o trochu bohatší vyjadřovací dovednosti nežli sám spisovatel. Z dalších autorů do češtiny přeložil např. Marii Noël, Francise Jammese, Jeana Giona a také Suzanne Renaudovou, její pozdní básně, jež nepřevedl Bohuslava Reynka, a to s překladatelskou jistotou, jemností a hlubokou znalostí jejích textů.
Spolu s bratrem Danielem sdílel Jiří Reynek lásku k vážné hudbě a specifický smysl pro humor. Oběma bratrům záleželo na tom, pokud se v domě něco podařilo opravit, natřená fasáda či podobně drobný pokrok pro ně znamenaly potěšení, a rozhodně neměli v úmyslu nechat dům zpustnout. Oba také vítali návštěvy, do domu za jejich života přijížděly desítky návštěvníků ročně, zajímali se o aktuální dění v umění v Čechách i ve Francii, stejně jako o literaturu a výtvarné práce, podporovali studenty, kteří přicházeli s dotazy na dílo jejich rodičů, neodmítali filmaře ani fotografy, kteří přijížděli Petrkov a jeho okolí zachytit.
