Literární archiv č. 58/2026
Česká science fiction mezi ideálem a ideologií
Výzva pro badatelskou veřejnost

Žánr science fiction nacházel místo v dějinách české literatury obtížně, ostatně stejně jako další formy populární literatury. Sledována byla často jen jeho výjimečná díla nezřídka přesahující žánrové hranice, např. texty Karla Čapka či Jana Weisse. Literárněvědné bádání pak začalo populární literatuře věnovat soustavnější pozornost teprve s významným časovým odstupem, mimo jiné v souvislosti s oživením zájmu o sociální a kulturní kontexty literární komunikace.

Název Česká science fiction mezi ideálem a ideologií upozorňuje na jednu možnou osu bádání: linii od ideálu (individuálně konstruovaných utopických představ o společnosti zítřka) po ideologii (homogenní soubor rysů budoucí společnosti odpovídající komunistické doktríně). Přijímány budou ovšem i texty mimo tuto naznačenou linii, např. profily sci-fi spisovatelů dříve přehlížených, dosud podrobněji neprobádaných nebo autorů, jejichž těžiště tvorby leží mimo jmenovaný žánr. Vítány budou i příspěvky věnované širším teoretickým východiskům, vydavatelským praktikám či dějinám recepce žánru. Vyloučeny nejsou ani historické sondy do dobové vizuální kultury a ilustrace, pakliže budou spojené s literaturou. Z koncepčních a prostorových důvodů se však číslo sborníku zaměří pouze na science fiction, nikoli na široce pojatou fantastickou prózu či žánrovou fantasy literaturu.

Vhodným zdrojem pro studie nebo edice jsou fondy Literárního archivu PNP, často dosud málo vytěžené, zejména spisovatelů mimo hlavní literární proud. Najdeme zde materiály autorů, kteří psali sci-fi příležitostně (např. Egon Bondy, Ladislav Fuks, Rudolf Těsnohlídek, Emil Vachek), i těch, kteří se k žánru vraceli častěji (Karel Čapek, Ludmila Freiová, Karel Hloucha, Jan Weiss aj.).

Namátkou uvádíme některá témata, která by stála za zpracování: proměny recepce science fiction v českém prostředí, utopické či antiutopické myšlení a modernita, oslava či kritika pokroku v meziválečné české sci-fi, regulace publikování sci-fi a cenzura po roce 1948, komunistická ideologie v české sci-fi, politické jinotaje a alegorie v české sci-fi, čtenářská recepce sci-fi v Československu, sci-fi v dobové literární kritice, prosazování sci-fi žánru v nakladatelské praxi období normalizace, domácí sci-fi a underground, česká sci-fi ve světle feministické kritiky.

Anotace navrhovaných příspěvků posílejte do 31. 8. 2024 editorovi čísla Ivanu Adamovičovi na mail ivan.adamovic@email.cz. Vlastní texty v rozsahu max. 30 normostran společně se stručným resumé a klíčovými slovy v češtině pak posílejte na uvedený e-mail do 30. 6. 2025.

Literární archiv č. 57/2025
České centrum Mezinárodního PEN klubu
Vyjde u příležitosti 100. výročí jeho založení v pražské kavárně Louvre.
VÝZVA pro badatelskou veřejnost

Dosavadní knižní práce věnované Českému centru Mezinárodního PEN klubu mají primárně přehledovou povahu: historickou rekapitulaci vzniku této významné kulturní instituce a jejího fungování v meziválečném období podala práce Petry Krátké Český PEN-klub v letech 1925–1938 (2003), v širším časovém záběru na ni později navázala obrazová publikace Vladimíra Křivánka Svědomí slova. Český PEN klub v proměnách doby (2016).

Cílem připravovaného čísla sborníku Literární archiv je zaměřit se na dosud opomíjená či pouze obecně zmiňovaná témata a oblasti aktivit českého PEN klubu. Prakticky nezpracována zůstává například základní otázka sepjetí jeho činnosti s prioritami dobové kulturní politiky, jež je v praktické rovině provázána se vztahy s příslušnými státními úřady (kancelář prezidenta republiky, ministerstvo zahraničí, v pozdějších dobách ministerstvo kultury ad.) a zasahuje i do oblasti praktického zajištění provozu – forem financování klubu, subvencování jeho dílčích rozmanitých aktivit. Z hlediska vývoje a ustalování členské základny se zejména pro meziválečné období nabízejí problémové okruhy zapojení německy, slovensky, maďarsky, ukrajinsky a rusky píšících spisovatelů a intelektuálů do činnosti PEN klubu. Detailněji by měly být prozkoumány také iniciativy spojené s poskytováním azylu nacismem pronásledovaným německým intelektuálům, fungování spolku v období nacistické okupace či v době anglického exilu. Vítány budou dále příspěvky zaměřené na kontakty české pobočky s londýnským ústředím či jinými zahraničními centry, účasti na světových kongresech Mezinárodního PEN klubu či pořadatelskou roli spolku při pražských kongresech v letech 1938 a 1994. Nedostatečnou měrou zůstávají probádány i vazby PEN klubu na příbuzné instituce typu Syndikát českých spisovatelů, Svaz československých/českých spisovatelů, Český literární fond, Společnost pro vědy a umění či Obec spisovatelů, případně poúnorové aktivity Střediska spisovatelů v exilu při Mezinárodním PEN klubu a rovněž protesty zahraničních center vůči komunistické cenzuře či pomoc těchto organizací českým spisovatelům.

V průběhu necelých sta let se České centrum Mezinárodního PEN klubu věnovalo bohaté přednáškové či ediční činnosti a například i oceňování významných osobností literární a intelektuální scény, k nimž patří udělování Cen Karla Čapka a PEN klubu. Redakce uvítá také materiálově zaměřené příspěvky o těchto klíčových aktivitách.

Do připravovaného čísla sborníku je rovněž zvažováno zařazení bloku informačně přínosných (optimálně pramenně orientovaných) příspěvků věnovaných vybraným osobnostem, jež se na činnosti Českého centra Mezinárodního PEN klubu v různých etapách jeho existence význačně podílely. V obecné rovině nedostatečně zmapovanou historickou etapu pak představuje PEN klub po roce 1989.

Bohatou materiálovou základnu k dalšímu bádání mohou kromě dobového tisku či informací z dalších médií nabídnout mj. fondy Literárního archivu PNP/ML, zejména doplňovaný spolkový archiv PEN klubu s materiály od jeho založení či osobní fondy jednotlivých předsedů, členů výborů i dalších aktivních členů (Karel Čapek, Otokar Fischer, Viktor Fischl, Josef Hiršal – Bohumila Grögerová, Adolf Hoffmeister, Marta Kadlečíková, Vladimír Karfík, František Khol, František Langer, Jiří Mucha, Václav Tille, Anna Maria Tilschová, Otakar Vočadlo ad.).

Krátké anotace navrhovaných příspěvků zasílejte do 31. 8. 2023 redaktorce sborníku Tereze Sudzinové: sudzinova@pamatnik-np.cz. Vlastní texty v rozsahu max. 30 normostran společně se stručným resumé a klíčovými slovy v češtině pak posílejte rovněž na uvedený e-mail do 30. 6. 2024.

Literární archiv č. 56/2024
Třetí prostor české literatury
VÝZVA pro badatelskou veřejnost / Call for Papers in English

Ještě v 18. století nebyla čeština pro české písemnictví exkluzivním jazykem, což se začalo měnit v průběhu první poloviny 19. století. V jeho druhé polovině se „správná“ čeština a vlastenecký obsah staly měřítkem příslušnosti k české literatuře a hodnocení literárního díla. Až česká moderna se znovu rozhlédla přes hranice českého jazyka a literatury. Otázku, co je ještě česká literatura, klade zpoza hranice tzv. literatura exilová a migrační. Autoři exilové literatury přitom ještě češtinu zpravidla užívají jako literární jazyk a obracejí se tak jak k exilové komunitě první generace, již někdy jazykově i jinak portrétují (Josef Škvorecký, Jan Novák), tak k publiku v zemi, z níž emigrovali nebo byli vyhoštěni. V době komunistického Československa se tak postupně etablovala trojdomost české literatury, tedy literatura oficiální, samizdatová a exilová.

Část exilových autorů – jako Milan Kundera nebo Jiří Gruša – nicméně posléze změnila svůj literární jazyk. Spolu s tím se změnili i jejich modeloví čtenáři, primární publikum. Přechodem z „malého“ do „velkého“ jazyka se – v rámci frankofonního či středoevropského kulturního prostoru – stali autory transnacionálními, světovými. Zmíněný jazykový posun ovšem nebyl spjat jen se změnou v adresování a cirkulaci literárních textů čili sociologii literatury, ale i změnami v estetice jejich děl. Jiří Gruša například ve svých básnických dílech vytváří svébytný literární jazyk, v němž se struktury a metafory vychozího jazyka (češtiny) materializují ve slovech cílového jazyka (němčiny). Libuše Moníková svůj německý literární jazyk hybridizuje mj. i střídáním kódů (jazyků), jímž „na literárním pomezí“ (D. Pfeiferová) ožívá významová nejistota i hybridita moderního světa.

Vedle autorů, kteří odešli do exilu, v němž našli nový „domov ve slově“ (R. Cornejo), existuje celá řada autorů druhé migrační generace, pro něž je jazykový a kulturní posun součástí jejich biografie, zatímco východiskem jejich literárního jazyka je jazyk země, v níž se narodili nebo v níž vyrostli. Zvlášť výrazně zastoupeni jsou tito autoři ve středoevropském prostoru, např. Michael Stavarič a Stanislav Struhar v Rakousku, Katja Fusek ve Švýcarsku nebo Maxim Biller v Německu. Posun mezi češtinou a němčinou či „malým“ a „velkým“ jazykem má přitom v literárních a kulturních tradicích středoevropského prostoru i dimenzi postkoloniální. S podobnými autory se lze ovšem setkat i jinde. Například východiskem literárního jazyka Marka Slouky nebo Josepha Hurky je angličtina.

Dříve byli tzv. migrační autoři odsouváni na periferii literatur, k jejichž literárnímu jazyku se přihlásili. V zemi svého původu, k jehož kulturnímu dědictví se ve svých dílech vztahují, byli
a zčásti i zůstávají prakticky neznámí. Někdy na to reagují odmítáním. Například Maxim Biller, který vyrůstal v Československu a – po emigraci své rusofonní židovské rodiny – v Německu a jenž ve svých dílech střídá němčinu a češtinu a odkazuje na českou literaturu a kulturu, se vidí „jednou jako německý, jindy jako židovský autor“, který nakonec nepatří nikam (M. Nekula). Dnes se naopak díla tzv. migrační literatury dostávají do centra literárního dění „velkých“ evropských literatur, z nichž svou transkulturalitou pronikají do literatury světové. To jistě nějak souvisí i s demografickou proměnou společnosti, více ale s jejich charakteristickou poetikou, která oslovuje čtenáře a o niž jde i v tomto tematickém čísle.

To si klade otázku formování tzv. třetího prostoru (H. Bhabha) v literatuře mj. prostřednictvím hybridizace literárního jazyka a literárních postav a jejich charakteristik nebo poetikou narativního střídání mezi tady a tam, v jejichž prolínání se dekonstruuje přítomný i minulý časoprostor a artikuluje třetí prostor mimo tyto na sebe vztažené světy. Tuto otázku si přitom plánované číslo klade na příkladu děl migrační literatury, jež lze tematicky a/nebo hybridním literárním jazykem vztáhnout k českému prostoru. Spolu s tím si klade i otázku, do jaké míry tato díla a jejich autoři na literárním pomezí představují třetí prostor české literatury.

Anotace příspěvků (studií nebo edic) v rozsahu 500–1 500 znaků, jež tematicky zapadají do naznačeného literárního meziprostoru a které si kladou naznačené otázky, se příjímají v češtině, slovenštině, němčině, angličtině nebo francouzštině do 15. června 2022. Vyhodnocení anotací proběhne do 15. srpna 2022. Odevzdání vybraných příspěvků v jednom z uvedených jazyků v max. rozsahu 30 normostran spolu se stručným resumé a klíčovými slovy se očekává do 30. června 2023. Přijaté německé, anglické a francouzské příspěvky budou přeloženy do češtiny. Číslo vyjde v průběhu první poloviny roku 2024. Adresy pro zaslání anotací: marek.nekula@ur.de a sudzinova@pamatnik-np.cz.

Literární archiv č. 55/2023
Jan Vladislav (1923–2009)
VÝZVA pro badatelskou veřejnost

V roce 2023 uplyne sto let od narození básníka, překladatele, esejisty, autora knih pro děti a mládež i vydavatele samizdatové edice Kvart Jana Vladislava. Jeho dílo je dodnes inspirující a v mnohém překvapující – jen v oblasti překladu vidíme polyglotův rozptyl od staré čínské a japonské poezie přes renesanční italskou lyriku až po moderní básníky typu Henriho Michauxe nebo Eugenia Montala. I když je tato jazyková pestrost ohromující, sám Vladislav se vždy skromně cítil nejvíc doma v literaturách románských a jeho studium i představení třeba Baudelairova díla je pro českého čtenáře zcela zásadní. Podobnou stopu pak zanechal (často ve spolupráci s Vladislavem Stanovským) v oblasti folkloru a dětské literatury, kde ovlivnil generace mladých čtenářů. Jeho tvorba pohádková stejně jako recenze i kulturně-politické články, příspěvky v zahraničních časopisech nebo Pařížské zápisníky psané od počátku osmdesátých let a navazující na Otevřený deník (2012) jsou v mnohém velmi důležitým pramenem pro poznání poválečné kultury a literatury.

Zatímco Vladislavovo básnické a esejistické dílo známe zvláště díky publikacím nakladatelství Torst vcelku dobře (Fragmenty a jiné básně, 1998; Eseje, 2019), jeho další literární aktivity jsou neustále objevovány (jako vydání prozaického souboru Lidský los v roce 2020) a teprve čekají na kompletní zhodnocení a zveřejnění. Pro českého čtenáře jsou stále neznámé jeho texty psané pro zahraniční časopisy a slovníky nebo příspěvky pro rozhlas (mj. pro RFE). Vladislavovy životní osudy i jeho vydavatelská a ediční činnost v samizdatu i po něm (jak v Kvartu, tak později v Klubu osvobozeného samizdatu) je v posledních letech zejména díky publikacím Umíněnost jako osud (1998), Nebylo těžké říci ne (2011) nebo Český literární samizdat (2018) nastíněna velmi dobře. Zasluhuje si ovšem podrobnější výzkum, jež by např. ukázal Vladislavovu roli na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v souvislostech centrálních samizdatových edic i v souvislosti práce v exilu (mj. zásadní spolupráce s Jiřím Grušou a Vilémem Prečanem na Čs. dokumentačním středisku). Materiálovou základnu k dalšímu bádání ve všech odvětvích Vladislavovy tvorby zajišťuje jeho rozsáhlý fond v LA PNP.

Právě ve snaze připomínat práci Jana Vladislava chceme v chystaném čísle Literárního archivu postihnout šíři a mnohost jeho aktivit v rámci české poválečné literatury. Studie a edice čísla by se měly vztahovat k těmto obecným okruhům:

• Vladislavova původní tvorba a její zhodnocení,
• překlady Jana Vladislava, Vladislav z pohledu srovnávacích literatur,
• Vladislavovy práce pro děti a mládež v kontextu tvorby poválečných autorů,
• esejistika Jana Vladislava a jeho kulturně-politické přemýšlení,
• Jan Vladislav jako vydavatel, editor a redaktor,
• Jan Vladislav v hledáčku Státní bezpečnosti a problémy s cenzurou,
• deník jako žánr, východisko, možnost,
• exil ve Francii, pařížská kolonie jako jedno z center české a slovenské literatury a kultury.

Prosíme o zaslání krátké anotace Vašeho navrženého příspěvku do 31. 10. 2021 redaktorce sborníku Tereze Sudzinové: sudzinova@pamatnik-np.cz. Vybraný text v rozsahu max. 30 normostran společně se stručným resumé a klíčovými slovy v češtině pak posílejte do 30. 9. 2022 na uvedený e-mail.